Neverbální komunikaci používá každý z nás, často zcela nevědomě a někdy se jen snažíme někomu něco naznačit. No a někdy se takto někdo snaží naznačit něco nám. Já se s tímto dneska setkala hned dvakrát. Nejprve v tramvaji. Byla jsem zabraná do učení a v totálně zničeném stavu (j nevypadám nejlépe, když jsem nemocná), když jsme zastavili na zastávce. Ani se málem nestihly otevřít dveře a už po schůdcích vyskákala aktivní babička, přispěchala ke mně a strčila mi pod nos nějakou kartičku. Žádné “pustila byste mě, prosím” nebo něco podobného, jen škaredý pohled a kartička před nosem. Nechápala jsem, co to má znamenat, ale po chvíli mi došlo, že tato milá paní by si ráda sedla na mé místo a jako důkaz, že je opravdu v právu má kartičku od doktora, že na tom není zdravotně nejlépe. Proč ne, vstala jsem. Stejně staré lidi většinou (pokud nemám hodně špatnou a rebelistickou náladu) pouštím, ale vcelku jsem ráda, když třeba poděkují nebo alespoň něco řeknou, ne jenom, že aktivně přiskáčou, jak na maratonu století a pak si hrajou na marody.

>> abyste chápali, když Vám teda někdo bude strkat kartičku pod nos beze slova a skákat u toho jako pářící se králík, tak si chce sednout na Vaše místo.

A druhý znak neverbální komunikace. Jsem v obchodě, už celkem ignoruji to, že všichni se ženou k ovoci, aby mohli mít ten nejkrásnější a největší pomeranč a když se o něj poperou, tak se vrhnou k cukru, ptz by ho měli zdražit a tak je dobré si nakoupit třicet kilo do zásoby. Ale když stojím, hledám nějakou věc a najednou do mně někdo začne vrážet opakovaně vozíkem, je to poněkud zvláštní. Ale ono po chvíli pochopím, že někdo chce prostě projít a slovo “dovolíte” je moc namáhavé, proto mi to raději naznačí neverbální komunikací — párkrát do mně vrazí vozíkem… Tak jen, abyste se u příští návštěvy obchodu nedivili, neverbální komunikace je totiž všude kolem nás.

Prvotní důvod výletu do Drážďan bylo ulití se ze školy. Jojo, vždycky jsem byla ta poctivá pilná studentka . J ani se mi tam vlastně moc nechtělo, ptz jsem byla přesvědčena, že Německo je tvrdá země s nepříjemnými lidmi a vůbec na mě nepůsobila příjemně, třeba už jen tím, co udělala při druhé světové.

Do Drážďan jsem měla jet ke konci listopadu na výstavu Holocaustu, která tam byla přesunuta z Washingtonu na půl roku. Vzhledem k faktu, že jsem už tenhle rok byla v Osvětimi, tak jsem si řekla proč ne a na zájezd se přihlásila (musím říct, že to byl zájezd určen především pro maturitní ročníky a proto někteří maturanti byli jako náhradníci, zatímco já z kvinty jsem měla místo jisté >> protekce FoReveR).

Jednoho středečního večera jsme tedy s Aduš [moje kytička(pojmenování vzniklo na jedné akci) ze třídy] vyrazily směr bus, který nás doveze přímo do Drážďan. Aduš mi hned na začátku usla, tak jsem se bavila hledáním sličných děv podél silnicí a musím konstatovat, že holčiny s kabelkou a extra krátkou mini buď vymřely nebo na ně nemám štěstí, ale když jsem je neobjevila ani na proslavené E55, tak jsem začala vážně pochybovat o jejich existenci, třeba je to jen takový mýtus, podobně jako Ježíšek a Mikuláš (teď si měly zakrýt oči všechny děti).

Každopádně cesta dopadla dobře a druhý den před osmou jsme byli v Drážďanech. Nebudu Vás zatěžovat památkami Drážďan, ptz by to bylo na dlouho a proto, kdo by měl zájem poznat nádherné město s mnoha památkami, šup do Drážďan. Ve zkratce tady najdete Hygienické muzeum, palác Zwinger (obrazárna btw-s moc pohodlnými sedačkamiJ), Semperovu galerii (výstava porcelánu a obrazů starých mistrů), Frauenkirche (nádherný velkolepý chrám) a mnoho dalších. O to krásnější vše je, když si uvědomíte, že tohle město bylo před 60 lety vybombardováno a opět se dalo dohromady. Ale dost o kráse Drážďan, ptz jedno takové krásné město máme i u nás – Prahu. Jen rozdíl je v tom, že Praha je naše hlavní město zatímco Drážďany jsou jen větší město a to ještě k tomu ve Východním Německu. Pravda, ekonomika Německa je hodně popředu před tou naší, ale to se dostávám do jiných sfér.

Čili jinam >> mé postřehy z Německa:

1- Při jednom putování městem jsem viděla domy (tři velké věžáky) pokryté plachtou (asi jako když se u nás dům rekonstruuje, akorát tahle plachta byla výtvarně pěkně doladěna). Nedalo mi to, abych se nezeptala, co to a odpověď mě teda dostala: ,,Tohle jsou prázdné domy ve kterých nikdo nebydlí.´´ To jsem se celkem divila, vždyť u nás je takový problém sehnat byt a tady ve třech velkých věžácích nikdo nebydlí? : ,,No tak tohle už jsou pro ně nemoderní byty. Postavily se nové a tak se Němci stěhují za lepším.´´ Jasně, chápu, že je ČR asi trochu pozadu, ale až tak? Vždyť říct tohle lidem, kteří u nás marně hledají byt, tak nemyslím, že by zůstali v klidu.

2- Vždycky jsem si myslela, že Němci jsou strašně tlustí a líní. No, co myšlenka to omyl. Nevím jestli jsem měla smůlu, ale neviděla jsem tam nikoho, kdo by měl o pár gramů víc než by měl mít a navíc tam skoro všichni mají kolo a jezdí s ním téměř všude. Dokonce i na semaforech nemají jen panáčka, ale panáčka+kolo.

3- K těm semaforům, když je někde semafor, tak i přechod-přičemž hezky šetří barvou, ptz nikde není taková ta fajn česká zebra, ale pouze jen dva pruhy, do kterých by se chodci měli vlést, aby je nepřejelo auto. No problém ovšem je, když semafor není, to pak totiž není ani přechod. Chvíli jsme se divili, ale pak prostě přešli cestu, kde to šlo a kupodivu nám to prošlo i před německou Polizei.

4- Památníky Německa. ,,Mohli jsme Vám postavit normální malý památník. Malou desku s pár vyrytými slovy. Ale my jsme si řekli NE! Když velký památník s miliony schody, tak pro všechny!´´ [copyright by reklama na Vodafone]. Mám takový pocit, že tohle si stavitelé pomníků v Německu asi fakt řekli. Myslím, že to byl památník Bitvě Národů, možná kecám, to pardon, ale mě prostě jenom zaujala ta spousta schodů do výšky jednoho kilometru. A to jsme šli celou dobu nahoru úzkou rourou, pořád se točíčí. Za prvé nic pro klaustrofobiky a taky mě dělalo pak problém normálně rovně chodit, když jsem šla pořád dokola.

Ať to shrnu, v Drážďanech je toho k vidění mnoho a myslím, že nejen tam. A už to musím zopakovat podruhé-tohle opravdu říkám celkem nezaujatě, ptz Německo mi nikdy nepřirostlo k srdci. Takže jedině- doporučuji … nebo ne, ať si nepřipadám jako nějaká cestovní kancelář propagující Deutschland.

Umřel. Když Vám umře někdo blízký, je to pro Vás velká ztráta. Avšak když Vám zemře někdo, koho jste měli strašně moc rádi, záleželo Vám na něm a nedokázali jste si život bez něj představit, tak je tato ztráta nevyčíslitelná. Asi takhle by se dal popsat vztah mezi námi. Říkejme mu třeba Theodor. Když jsme se poprvé potkali, tak jsme si padli do oka. Nedali jsme na sobě nic znát, ale nenápadně jsme se oťukávali. Já zjistila, že je Theodor moc fajn a dají se s ním dělat věci, které jsem si předtím ani nedokázala představit. Ukázal mi jiný svět. Jenže všechno pěkné jednou končí. Nechápu, proč je život tak pomíjivý. Jenže ano, stalo se, jednoho dne jsem si chtěla s Theodorem popovídat, ale už ve chvíli, kdy jsem přišla domů, jsem měla špatný pocit a tušila, že je zle. Máma seděla v obýváků s hlavou v dlaních a táta křičel, běsnil a mluvil sprostě v mém pokoji. Nechápala jsem co se děje, ale bylo mi vysvětleno. Theodor umřel…Nevím, nerozumím tomu, proč mi to udělal, bylo to sobecké mě tady nechat samotnou, ale odešel na onen svět. Věděla jsem, že je to konec, že to bez něj nepůjde a tak jsem vymýšlela různé způsoby jak to provést, aby se vrátil zpět mezi nás. Jenže jak může člověk provést oživení zemřelého? Já na to přišla, respektive můj táta…Povedlo se! A teď? Teď je zase všechno okey. Já, máma, táta, můj pes a Theodor. Šťastná rodinka. A plánujeme pořídit Theodorovi bratříčka. Ano, je to neuvěřitelné, ale táta chce koupit ještě jeden počítač!

Za lesem v malém domečku,

chci Tebe mít, svou ovečku.

Každý den a každou noc

přeji si ať budu moct,

milovět Tě láskou vroucí,

prudkou, něžnou, nehynoucí…

not by me … ale od jednoho člověka, který si nepřeje být jmenován … normálně cizí tvorbu nezobrazuji, ale asi budu dělat vyjímky, ptz zrovna tenhle výplod mysli se mi líbí

Před 5 lety jsme si koupili psa. Teda spíše mí rodiče mi koupili psa. Ne že bych ho nechtěla, vyžebrala jsem si ho, ale vždycky jsem si přála něco ve stylu vlkodava-prostě velkou obludu. Rodiče mi však koupili malého bílého psa, který vypadal jako to nejmírumilovnější štěně pod sluncem…Ok, vzala jsem ho na milost, když mi začal aktivně hryzat palec,,, Myslela jsem, že v něm třeba bude ukrytý nějaký ten dravec. Jak jsem se mýlila jsem však poznala hned, když jsem zjistila, že Max neumí štěkat, vrčet a každého hned přivítá a olíže (i kdyby se nám ten každý vloupal do bytu).

Ale jednoho dne, po pěti letech přišla jeho chvíle…Ptz ta malá příšera je miláčkem rodiny, tak mu rodiče koupili “kamaráda” - malého, oranžového psa, kterému svítili oči, štěkal, chodil a skákal. Max se na něj chvíli jen nedůvěřivě díval, ale když v něm místo hračky rozpoznal konkurenci, tak začal bojovat. Nechali jsme je chvíli o samotě a to byla chyba výpis škod po cca 5 minutách:

1-hračka má místo nožičky rozkousaný pahýl

2-spoustu plešatých míst, které před atakem mého “mírumilovného” psa byly chlupaté

3-hračka už není schopna štěkat

4-vlastně už ani není schopna se pohybovat

5-Max zůstal celý, spokojeně vrtí ocasem - zneškodnil konkurenci.

Jaké ponaučení z příběhu vyplývá? Nikdy nikoho nesuď na první pohled…a taky vlastně, nekupuj svému psovi oranžovou napodobeninu jeho konkurenta…

1. Perconty se strefil pod masku do obličeje
2. Perconty se strefil do zadku a pojistil si to 2 zásahy do zad.
3. Perconty mi odrovnal koleno.
4. hehe Perconty nehraje, ale zasáhl mi Romča pistoli : (
5. Richie mě nechal vyválet továrnu a pak mě kamsi strefil, někde do nohy…
6. Matouš si fikaně počkal a napral mi to z blízka do ruky, šikula
7. Gimly se rozhodl, že jedna rána do ruky nestačí, takže rovnou raději třikrát.

Já už to raději dále nepočítám, všichni se vyřádili…Ale jinak je paintball fajn hra.

[dva 8-letí kluci stojí na střeše]
zrzek: Kdo první? Já první nebo Ty první?
plešounek: Mně je to jedno, jak chceš.
zrzek: Hele, jak chceš Ty.
plešounek: Tak si losnem jo? Kámen, nůžky, papír…
zrzek: Tak vyhráls, jdeš první. [podává otevírací nůž]
plešounek: [otevře nůž a přiloží k zápěstí] Mám?
zrzek: Jo
[Plešounek se řízne, zrzka obstříkne krev a plešounek se skácí k zemi.]

{Dobrá zpráva pro příznivce plešounka-přežil.}

…úvodní scéna z filmu “Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště”.
Přišla mi poměrně vtipná (v podání dvou malých chlapců), i když chápu, že pro někoho mohla být
spíše děsivá. Každopádně tím nechci říct, že je to běžná věc, ale úplně nevšední záležitost to
taky není. Moc to ovšem nechápu. To, že je v našem těle krev, má své opodstatnění
a neměli bychom ji “vypouštět” kdykoliv se nám zachce. Je jí tam dobře a není ji přece tolik,
abychom si mohli dělat z našeho zápěstí červený vodotrysk…

O Osvětimi jsem slyšela už dávno. Bylo to v hodinách dějepisu. Mluvilo se tam o koncentračních táborech, plynových komorách a o množství Židů usmrcených díky nenávisti Němců. Nikdy jsem si ovšem moc neuvědomovala, co se tam dělo. Šlo to kolem mně. Brala jsem to pouze jako látku, kterou se musím nabiflovat, pokud chci prolézt do dalšího ročníku.

To však bylo kdysi, předtím než se naše třída rozhodla uspořádat zájezd do Osvětimi. Já jela. A nezapomenu

Přijeli jsme do Polska přímo do tábora. Byl krásný den a mně se tam líbilo. Všude byly nádherné zděné budovy, krásné stromy… Říkala jsem si, že je to až moc idylické na to, co se tady kdysi dělo. Dostali jsme průvodkyni a po jejích prvních slovech mi začalo docházet, že o romantické idylce, hezkých domech, vzrostlých stromech a modrém nebi to asi nebude…

Osvětim se stala hrobem pro 1 400 000 lidí. Jednoho dne k nim domů přišli Němci a řekli jim ať se sbalí, že pojedou do pracovního tábora. Oni zpočátku věřili. Ale už po nástupu do vlaku, který byl vlakem pro dobytek jim bylo jasné, že něco bude špatně. Cesta byla dlouhá, místa málo, bez jídla a vody…někteří cestu nepřežili. Avšak budoucnost těch co přežili nebyla nikterak růžová. Po příjezdu byli rozděleni na ty, kteří „směli žít“ a ty, co šli na smrt do plynových komor (staří lidé a malé děti). Ti co měli ještě nějakou šanci na přežití se šli umýt. Ne cyklonem B, smrtícím plynem, ale normálně do sprch, kde na ně ovšem byla pouštěna střídavě ledová a vařící voda. Poté se šli ubytovat. Žili ve velkých skupinách, šířili se mezi nimi nemoce a příděl stravy byl mizivý. Co však bylo nejhorší, byli sami bez rodiny a ztratili identitu. Dostali číslo, už to nebyli Honza, Katka, Karel, ale 2674, 19358… Někteří se snažili protestovat, utéct. Byli však zastaveni ostnatým drátem s elektrickým proudem, skončili na šibenici, byli zabetonováni, postavili je čelem k „černé zdi“ a zastřelili. Avšak i ti poslušnější, kteří nenašli dostatek sil na útěk skončili špatně. V plynových komorách bylo denně zabito až 6000 lidí. Nečekal je však důstojný pohřeb, ale spálení v peci. Možná Vám to pořád nepřijde tak strašné a jde to mimo Vás. Ale když jste tam, vidíte za sklem na hromadě 43 000 párů bot, spoustu hřebenů, nádobí, kufrů, oblečení, vlasy (věděli vůbec vězni, že nosí oblečení ušité z vlasů předešlých vězňů?)…Popojdete dále a vidíte fotky mrtvých. Vidíte jejich obličeje, výrazy, jména…V tu chvíli Vám to dojde. Nebylo to jen 1 400 000 nějakých neznámých lidí co tady zemřelo. Každý z nich měl rodinu, přátele, sny touhy, cíle… Tohle vše ztratil v jediném momentu. Přišel o vše, byl mučen… A nebyl to jen tak někdo, mohl to být kdokoliv z nás. Ti lidé to nechtěli, nevybrali si to. Byli jen ve špatné chvíli na špatném místě a se špatnou rasou. Je to smutné. Jak může někdo takhle zacházet s člověkem jen proto, že je to Žid? A jak vlastně může takhle někdo zacházet s člověkem vůbec? Vždyť to není lidské. Teda alespoň já si to nemyslím. Hitler a jeho dokonalá árijská rasa na to asi však měli jiný názor…

Řecké Pašije. Bohuslav Martinů. Opera. Tři slova vystihující celý můj včerejší večer. Poprvé na opeře. Říká se, že kdo vidí operu poprvé, tak se do ní buď zamiluje nebo ji začne nesnášet. Jenom teď nevím, do které ze skupin se zařadit. Opera nemusí být špatný žánr-i když jsem zezačátku přemýšlela jestli ten týpek na jevišti haleká česky nebo nějak jinak, ptz mu fakticky nebylo rozumět (děkuji mockrát za to, že mě osvítila myšlenka koupit si program). J bylo to česky. Ale hodně mi vadilo téma->Ježíš Kristus mě prostě nebere (narozdíl od mého učitele češtiny, díky kterému jsem tam šla a on stejně nedorazil). Takže jediné co mě vytrhlo z pocitu ospalosti při představení trvajícím tři hodiny bylo to, když se najednou do vzduchu vznesly dvě dívky, které na sobě měly “šaty”, kterém jim ale nezakrývaly vrchní díl těla (a nemyslím tím obličej). Tím ovšem bohužel končí vše zajímavé, co mě zaujalo na tomto představení, škoda.

No vlastně ještě jedna věc, ale to už nesouvisí s divadlem. Divadlo skončilo, bylo teprve půl desáté, tak jsme se s místním osazenstvem (mými friendy) rozhodli, že půjdeme jen tak nezávazně okouknout 100dolní. Teda ona vlastně nakonec asi 100dolí okoukla nás, ptz málokdo tam chodí v obleku a malovečerní Takže abychom si nepřipadali jako absolutní mimozemšťani, tak jsme se vydali poklidně domů, raději…

Po pár týdnech povalování se na plážích prosluněné Malty (a učení se Angličtiny, což ji nikdo nesežral ) se nám vrátila do třídy Adélka.A to by nebyla Adélka, aby nám nepřivezla nějaký ten “originální dárek”. Tentokrát to fakt vychytala-> Já, Miška, Vitenka, Jindra a Elluška jsme dostali tričko. Když nám ho Aduš podala složené, tak vypadalo jako normální modré tričko. Ve chvíli, kdy jsme ho ale vzali do ruky a podívali se na jeho přední stranu dostaly naše obličeje velice podobný výraz … většinou překvapený a postupně se měnící na smích.
Ono, dneska totiž málokdo chodí ve tričku s nápisem “Testing team-Durex” .Samozřejmě to bychom nebyli my, abychom si je hned neoblékli ,,, a efekt se dostavil okamžitě. Když i náš třídní kolem nás prošel se slovy ,,Jo aha, tak Vy testujete.´´ tak nám bylo jasné, že trička přitáhnou pozornost. Méně odvážní kolem nás jen procházeli s vytřeštěným výrazem na ten nápis a poté se otočili ke svým kamarádům se slovy ,,Viděli jste to???´´ a Ti odvážnější se nás i ptali, kde jsme je koupili, že chtějí taky. Ale to by přece nešlo, “Testing team” jsme tady my!