Já už to raději dále nepočítám, všichni se vyřádili…Ale jinak je paintball fajn hra.
[dva 8-letí kluci stojí na střeše]
zrzek: Kdo první? Já první nebo Ty první?
plešounek: Mně je to jedno, jak chceš.
zrzek: Hele, jak chceš Ty.
plešounek: Tak si losnem jo? Kámen, nůžky, papír…
zrzek: Tak vyhráls, jdeš první. [podává otevírací nůž]
plešounek: [otevře nůž a přiloží k zápěstí] Mám?
zrzek: Jo
[Plešounek se řízne, zrzka obstříkne krev a plešounek se skácí k zemi.]
{Dobrá zpráva pro příznivce plešounka-přežil.}
…úvodní scéna z filmu “Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště”.
Přišla mi poměrně vtipná (v podání dvou malých chlapců), i když chápu, že pro někoho mohla být
spíše děsivá. Každopádně tím nechci říct, že je to běžná věc, ale úplně nevšední záležitost to
taky není. Moc to ovšem nechápu. To, že je v našem těle krev, má své opodstatnění
a neměli bychom ji “vypouštět” kdykoliv se nám zachce. Je jí tam dobře a není ji přece tolik,
abychom si mohli dělat z našeho zápěstí červený vodotrysk…
O Osvětimi jsem slyšela už dávno. Bylo to v hodinách dějepisu. Mluvilo se tam o koncentračních táborech, plynových komorách a o množství Židů usmrcených díky nenávisti Němců. Nikdy jsem si ovšem moc neuvědomovala, co se tam dělo. Šlo to kolem mně. Brala jsem to pouze jako látku, kterou se musím nabiflovat, pokud chci prolézt do dalšího ročníku.
To však bylo kdysi, předtím než se naše třída rozhodla uspořádat zájezd do Osvětimi. Já jela. A nezapomenu
Přijeli jsme do Polska přímo do tábora. Byl krásný den a mně se tam líbilo. Všude byly nádherné zděné budovy, krásné stromy… Říkala jsem si, že je to až moc idylické na to, co se tady kdysi dělo. Dostali jsme průvodkyni a po jejích prvních slovech mi začalo docházet, že o romantické idylce, hezkých domech, vzrostlých stromech a modrém nebi to asi nebude…
Osvětim se stala hrobem pro 1 400 000 lidí. Jednoho dne k nim domů přišli Němci a řekli jim ať se sbalí, že pojedou do pracovního tábora. Oni zpočátku věřili. Ale už po nástupu do vlaku, který byl vlakem pro dobytek jim bylo jasné, že něco bude špatně. Cesta byla dlouhá, místa málo, bez jídla a vody…někteří cestu nepřežili. Avšak budoucnost těch co přežili nebyla nikterak růžová. Po příjezdu byli rozděleni na ty, kteří „směli žít“ a ty, co šli na smrt do plynových komor (staří lidé a malé děti). Ti co měli ještě nějakou šanci na přežití se šli umýt. Ne cyklonem B, smrtícím plynem, ale normálně do sprch, kde na ně ovšem byla pouštěna střídavě ledová a vařící voda. Poté se šli ubytovat. Žili ve velkých skupinách, šířili se mezi nimi nemoce a příděl stravy byl mizivý. Co však bylo nejhorší, byli sami bez rodiny a ztratili identitu. Dostali číslo, už to nebyli Honza, Katka, Karel, ale 2674, 19358… Někteří se snažili protestovat, utéct. Byli však zastaveni ostnatým drátem s elektrickým proudem, skončili na šibenici, byli zabetonováni, postavili je čelem k „černé zdi“ a zastřelili. Avšak i ti poslušnější, kteří nenašli dostatek sil na útěk skončili špatně. V plynových komorách bylo denně zabito až 6000 lidí. Nečekal je však důstojný pohřeb, ale spálení v peci. Možná Vám to pořád nepřijde tak strašné a jde to mimo Vás. Ale když jste tam, vidíte za sklem na hromadě 43 000 párů bot, spoustu hřebenů, nádobí, kufrů, oblečení, vlasy (věděli vůbec vězni, že nosí oblečení ušité z vlasů předešlých vězňů?)…Popojdete dále a vidíte fotky mrtvých. Vidíte jejich obličeje, výrazy, jména…V tu chvíli Vám to dojde. Nebylo to jen 1 400 000 nějakých neznámých lidí co tady zemřelo. Každý z nich měl rodinu, přátele, sny touhy, cíle… Tohle vše ztratil v jediném momentu. Přišel o vše, byl mučen… A nebyl to jen tak někdo, mohl to být kdokoliv z nás. Ti lidé to nechtěli, nevybrali si to. Byli jen ve špatné chvíli na špatném místě a se špatnou rasou. Je to smutné. Jak může někdo takhle zacházet s člověkem jen proto, že je to Žid? A jak vlastně může takhle někdo zacházet s člověkem vůbec? Vždyť to není lidské. Teda alespoň já si to nemyslím. Hitler a jeho dokonalá árijská rasa na to asi však měli jiný názor…
Řecké Pašije. Bohuslav Martinů. Opera. Tři slova vystihující celý můj včerejší večer. Poprvé na opeře. Říká se, že kdo vidí operu poprvé, tak se do ní buď zamiluje nebo ji začne nesnášet. Jenom teď nevím, do které ze skupin se zařadit. Opera nemusí být špatný žánr-i když jsem zezačátku přemýšlela jestli ten týpek na jevišti haleká česky nebo nějak jinak, ptz mu fakticky nebylo rozumět (děkuji mockrát za to, že mě osvítila myšlenka koupit si program). J bylo to česky. Ale hodně mi vadilo téma->Ježíš Kristus mě prostě nebere (narozdíl od mého učitele češtiny, díky kterému jsem tam šla a on stejně nedorazil). Takže jediné co mě vytrhlo z pocitu ospalosti při představení trvajícím tři hodiny bylo to, když se najednou do vzduchu vznesly dvě dívky, které na sobě měly “šaty”, kterém jim ale nezakrývaly vrchní díl těla (a nemyslím tím obličej). Tím ovšem bohužel končí vše zajímavé, co mě zaujalo na tomto představení, škoda.
No vlastně ještě jedna věc, ale to už nesouvisí s divadlem. Divadlo skončilo, bylo teprve půl desáté, tak jsme se s místním osazenstvem (mými friendy) rozhodli, že půjdeme jen tak nezávazně okouknout 100dolní. Teda ona vlastně nakonec asi 100dolí okoukla nás, ptz málokdo tam chodí v obleku a malovečerní Takže abychom si nepřipadali jako absolutní mimozemšťani, tak jsme se vydali poklidně domů, raději…
Po pár týdnech povalování se na plážích prosluněné Malty (a učení se Angličtiny, což ji nikdo nesežral;) ) se nám vrátila do třídy Adélka.A to by nebyla Adélka, aby nám nepřivezla nějaký ten “originální dárek”. Tentokrát to fakt vychytala-> Já, Miška, Vitenka, Jindra a Elluška jsme dostali tričko. Když nám ho Aduš podala složené, tak vypadalo jako normální modré tričko. Ve chvíli, kdy jsme ho ale vzali do ruky a podívali se na jeho přední stranu dostaly naše obličeje velice podobný výraz … většinou překvapený a postupně se měnící na smích.
Ono, dneska totiž málokdo chodí ve tričku s nápisem “Testing team-Durex” .Samozřejmě to bychom nebyli my, abychom si je hned neoblékli ,,, a efekt se dostavil okamžitě. Když i náš třídní kolem nás prošel se slovy ,,Jo aha, tak Vy testujete.´´ tak nám bylo jasné, že trička přitáhnou pozornost. Méně odvážní kolem nás jen procházeli s vytřeštěným výrazem na ten nápis a poté se otočili ke svým kamarádům se slovy ,,Viděli jste to???´´ a Ti odvážnější se nás i ptali, kde jsme je koupili, že chtějí taky. Ale to by přece nešlo, “Testing team” jsme tady my!
Poslední výlet mé třídy na gymplu byl celkem zajímavý. Tohle je jeho popis do naší “budoucí třídní kroniky” ->Vzepřeli jsme se tvrdé diktatuře naší “milé” paní ředitelky a na ČTYŘDENNÍ výlet jsme odjeli už ve čtvrtek hned poté, co jsme shlédli ostravský festival Koníček, prostě pár filmů natočených amatéry přičemž jediný, který za něco stál (od režiséra přímo z naší třídy -Vojty V) jsme nestihli, ptz by nám ujel vlak.
No nevadí s myšlenkou, že se na něj podíváme později jsme se v odporném vedru (chytli jsme ta největší horka-i když to nebyl takový problém je chytit, jelikož tenhle rok byli nějak moc dlouho) vydali na Svinov.
Vlak kupodivu neměl skoro žádné zpoždění, což jsem se divila, ptz Mirek, který dojíždí do školy každé ráno vlakem z Háje vždycky chodí pozdě s tím, že vlak měl zpoždění a horlivě ukazuje lísteček, který to dokazuje…Ale i bez zpoždění byla tahle cesta vlakem trochu úmorná, holt cestovat vlakem až do Českého Brodu (pár kiláčků od Prahy) v největším horku není nic moc. Ale zpříjemňoval nám to náš učitelský doprovod (p.prof. Grogerová & p. prof. Hudecová), který vymyslel originální otázku ,,Kolik máš s sebou kondomů?´´ a ptal se každého přítomného kluka a pak i některých holek ve vlaku. Noo pár jsme jich měli, ale stejně ne tolik, kolik si něktěří z náš představovali…to napravíme, do příště..:)
Přijeli jsme teda do ČB na nádraží a začali hledat kemp ve kterém jsme měli být ubytováni. Byl to celkem problém, ČB není moc velké město, ale najít tam kemp je obtížné a my znervózněli o to více, když se před námi objevila cedule oznamující, že jsme na konci ČB…A kemp nikde…Takže jsme dali na náš orientační smysl a nakonec kemp našli, bezva!
Chatky v kempu vypadali pěkně, byl tam romantický rybník no prostě idylka…skončila ve chvíli, kdy jsme otevřeli dveře od chatky. Poprvé jsme poznala jak hodně silnou alergii mám na prach (stačilo abych si sedla na matraci a bylo ho tolik, že by to odrovnalo i mírného alergika a to nemluvím o tom, když jsme odstraňovali závěsy). Další fajn zjištění bylo, že moje fobie z pavouků je hoodně velká, poté co jsme zlikvidovali asi tři a našli dalšího, který mi lezl po posteli jsem to vzdala a šla jsem raději obhlédnout kemp. Začala jsem hygienou-záchody+sprchy, i když slovo hygiena je hodně přeceněné, ptz to co se dalo považovat za “toalety+sprchy” bylo v tak katastrofickém stavu, že se mi chtělo brečet. Pavouci, hmyz, nevytřeno, špína, bez okna a světel…Začala jsem vážně uvažovat (a nejen já) jestli kdybych poslala na tenhle kemp hygienu, jestli by ho nezavřeli a nedostal by slušnou pokutu … odpověď zněla jednoznačně ano, ale nechtěla jsem si tím kazit výlet, tak jsem se vydala ven. Jaké milé překvapení, když jsem narazila na povykující a polosvlečené hispánce (prostě cigány).
Výlet nám teda začal pěkně, ale rozhodně jsme ho nehodlali zatratit, ale pořádně si ho užít, vždyť jsme se na něj tak těšili!
Po večeři -smažený sýr (nabírán holou rukou paní kuchařky…hygiena forever) jsme se rozhodli obkouknout ČB, navštívit obchod a zakotvit to někde na kofolu (někdo říká pivo, ale všichni víme, že jde o kofolu:) ). Město jsme našli, obchod taky-zavřený, takže zbyla ta kofola. Zde nás chytly paní profesorky, tak jsme s nimi pokecali a následně se vrátili do kempu s ustanoveným cílem hlavního vedení-jít spát. No asi mě pochopí všichni, kdo tam byli, že spát s pavouky kolem hlavy a prachovými zrny poletujicími nade mnou se moc spát nedá, tak jsem to šla zakotvit ke klukům (společně s Míšou a Ádou) jejichž chatka vypadala o poznání lépe=čistěji než ta naše. Hmm a zase to hlavní vedení-nekompromisně vyhnány…Šly jsme teda okusit jaké to je spát v džungli příšer v nemilosrdných podmínkách. Dvě hoďky spánku, který rozhodně nebyl tvrdý, ale co se dá dělat, hlavně, že jsme byli spolu.
Druhý den jsme se vydali vlakem k nedalekému písečnému lomu, kde jsme se chtěli koupat. Zpočátku jsme nechápali proč jsme museli jezdit až tam, když písečný lom byl skoro stejné kvality jako rybník v kempu, ale poté jsme nelitovali. Usadili jsme se na nuda pláži, což nám došlo teprve ve chvíli, kdy přišel pán, shodil oblečení a zůstal před námi stát jak ho Bůh stvořil . Poté se k nám vydal a seřval nás co děláme na nuda pláži oblečení a ať se teda svlečeme nebo odejdeme. Raději jsme se teda zpakovali, zase takoví exibicionisti nejsme (i když jak se později ukázalo, někteří z nás ano). Přesunuli jsme se o kousek vedle a nadále si užívali idylky u vody. Teda až do chvíle kdy náš hvězdný doprovod (tentokrát p.prof. Grogeorovu) napadlo potýrat chudáka Romana. Zabránit mu dostat se z vody, když bude mít na sobě plavky, jednoduše řečeno – Svleč se nebo se utop! Romanovi se tato hra zpočátku nelíbila, ale když se k p.prof. přidala i Míša, následně já a dalších pár holek, tak o tom začal vážně uvažovat. Laskavě mu teda bylo dovoleno, že nemusí nahý vylézat až ven, stačí když doběhně “jenom” z hloubky ke břehu. Roman splnil .. a vzal si i kamarády.Takže Romča, Adam, Jindra, Mirek a Honza se zhostili tohohle úkolu grandiózně a přesvědčili nás, že se fakticky nemají za co stydět. Jenže stav absolutní nahoty se jim zalíbil a tak se teda vydali na nuda pláž zahrát si volejbal s ostatními lidmi z nuda, kteří nás předtím vyhnali…Po tomto menším překvápku, které nám kluci nachystali jsme se vydali zpátky do našeho kempu.
Myslím, že při cestě zpátky se odehrála akce “řepkové pole”, které jsem se naštěstí nezúčastnila, ale co vím z doslechu: Holky se rozhodly zpříjemnit si cestu do kempu autobusem. Zdánlivě hodnej autobusák se zdál, že jim chce pomoct a tak je vyhodil u pole se slovy, že ho stačí jen přejít a už jsou tam … spojení JEN PŘEJÍT bych po konzultaci s holkami asi nepoužila. Pole totiž bylo řepkové. Čili au au…holky přišly doškrábané, se zničenými boty, a jejich nohy byly napuchlé. A to ani nemluvím o alergických reakcích na řepku. No, naštěstí dorazily všechny, holky jste hrdinky.
A opět přišel spánek…Tentokrát se konečně povedlo to, co jsme si naplánovali první noc. Utekly jsme z chatky hrůzy a spaly u kluků. Naše p.prof třídní rezignovala a jen nás obešla s otázkou ,,Kde budeš spát a s kým v posteli?´´ … jupíí a velké dík, konečně jsem se vyspala.
Nastal třetí den a s ním výlet do Kutné hory (místo, kde měl být původně situován náš třídní výlet, ale nakonec jsme skončili v ČB díky pár pro mě nespecifikovatelným věcem). Kutná hora je fajn město, historické. Navštívili jsme Kostnici, něktěří z nás i Chrám sv. Barbory a ukončili jsme to prohlídkou štoly, kde se dřívě těžilo stříbro. Celkem zajímavé bylo poznat absolutní tmu-tu nerozkoukatelnou. Hodně zvláštní pocit je, když máte otevřené oči a stejně vůbec nic nevidíte, k zbláznění. Bohužel to byla naše poslední zastávka v Kutné hoře a tak jsme se unaveni vraceli do jedné hospůdky v ĆB, abychom mohli fandit našim fotbalistům v MS proti …no nemůžu si vzpomenout, ale když jsem se ptala Mirka, který mi pomáhá si vzpomenout na detaily (děkuji), tak mi řekl, že to bylo s nějakou “prdelí světa” takže asi tak. A stejně, vzhledem k naší únavě jsme asi nefandili dostatečně ( i když vlaječky někteří z nás měli na tváři nakreslené pěkně) , ptz jsme to projeli …No jediná radostná zpráva byla, že před námi byla poslední noc výletu čili táborák. A abychom potvrdili smůlu naší třídy, tak začalo pršet (mimochodem stejně jako minulý rok na výletě, když jsme si chtěli udělat táborák, je vidět, že někdo tam nahoře nás má fakt moc rád). Nakonec jsme to ale nějak zmákli a počasí se umoudřilo. Táborák mohl začít tralalá.I když ani zase tak tralalá ne, abyste to pochopili tak nejlépe to definoval Jindra ,,Jsme skvělý kolektiv a bezva parta, do dubna je to všechno oka, jenže po dubnu se to všechno posere a my si začneme lézt na nervy. Škola by měla končit v dubnu.´´ (zkusíme to navrhnout paní ředitelce?) Jinak omlouvám se Jindrovi za asi nepřesnou citaci, ale myslím, že to podstatné jsem vystihla .Takže teda dle zmíněného pravidla se začalo na výletě depkařit a šlo to tak trochu do hader…ale tak naštěstí jsme druhý den odjížděli, takže jsme to nějak přestáli a hurá domůů (na čtvrtletní práci z matematiky. Nechápu proč se psala hned v pondělí, když jsme přijeli domů v neděli večer! ). A shrnutí našeho výletu? Noo myslím, že mám na co vzpomínat, ať už v dobrém nebo špatném, zase to byla nová zkušenost a hlavně zážitek s lidmi, které mám ráda!
I am nobody…and…Nobody is perfect ! (džouk, of course)
