Umřel. Když Vám umře někdo blízký, je to pro Vás velká ztráta. Avšak když Vám zemře někdo, koho jste měli strašně moc rádi, záleželo Vám na něm a nedokázali jste si život bez něj představit, tak je tato ztráta nevyčíslitelná. Asi takhle by se dal popsat vztah mezi námi. Říkejme mu třeba Theodor. Když jsme se poprvé potkali, tak jsme si padli do oka. Nedali jsme na sobě nic znát, ale nenápadně jsme se oťukávali. Já zjistila, že je Theodor moc fajn a dají se s ním dělat věci, které jsem si předtím ani nedokázala představit. Ukázal mi jiný svět. Jenže všechno pěkné jednou končí. Nechápu, proč je život tak pomíjivý. Jenže ano, stalo se, jednoho dne jsem si chtěla s Theodorem popovídat, ale už ve chvíli, kdy jsem přišla domů, jsem měla špatný pocit a tušila, že je zle. Máma seděla v obýváků s hlavou v dlaních a táta křičel, běsnil a mluvil sprostě v mém pokoji. Nechápala jsem co se děje, ale bylo mi vysvětleno. Theodor umřel…Nevím, nerozumím tomu, proč mi to udělal, bylo to sobecké mě tady nechat samotnou, ale odešel na onen svět. Věděla jsem, že je to konec, že to bez něj nepůjde a tak jsem vymýšlela různé způsoby jak to provést, aby se vrátil zpět mezi nás. Jenže jak může člověk provést oživení zemřelého? Já na to přišla, respektive můj táta…Povedlo se! A teď? Teď je zase všechno okey. Já, máma, táta, můj pes a Theodor. Šťastná rodinka. A plánujeme pořídit Theodorovi bratříčka. Ano, je to neuvěřitelné, ale táta chce koupit ještě jeden počítač!

Za lesem v malém domečku,

chci Tebe mít, svou ovečku.

Každý den a každou noc

přeji si ať budu moct,

milovět Tě láskou vroucí,

prudkou, něžnou, nehynoucí…

 

not by me … ale od jednoho člověka, který si nepřeje být jmenován … normálně cizí tvorbu nezobrazuji, ale asi budu dělat vyjímky, ptz zrovna tenhle výplod mysli se mi líbí

Před 5 lety jsme si koupili psa. Teda spíše mí rodiče mi koupili psa. Ne že bych ho nechtěla, vyžebrala jsem si ho, ale vždycky jsem si přála něco ve stylu vlkodava-prostě velkou obludu. Rodiče mi však koupili malého bílého psa, který vypadal jako to nejmírumilovnější štěně pod sluncem…Ok, vzala jsem ho na milost, když mi začal aktivně hryzat palec,,, Myslela jsem, že v něm třeba bude ukrytý nějaký ten dravec. Jak jsem se mýlila jsem však poznala hned, když jsem zjistila, že Max neumí štěkat, vrčet a každého hned přivítá a olíže (i kdyby se nám ten každý vloupal do bytu).

Ale jednoho dne, po pěti letech přišla jeho chvíle…Ptz ta malá příšera je miláčkem rodiny, tak mu rodiče koupili “kamaráda” – malého, oranžového psa, kterému svítili oči, štěkal, chodil a skákal. Max se na něj chvíli jen nedůvěřivě díval, ale když v něm místo hračky rozpoznal konkurenci, tak začal bojovat. Nechali jsme je chvíli o samotě a to byla chyba výpis škod po cca 5 minutách:

1-hračka má místo nožičky rozkousaný pahýl

2-spoustu plešatých míst, které před atakem mého “mírumilovného” psa byly chlupaté

3-hračka už není schopna štěkat

4-vlastně už ani není schopna se pohybovat

5-Max zůstal celý, spokojeně vrtí ocasem – zneškodnil konkurenci.

Jaké ponaučení z příběhu vyplývá? Nikdy nikoho nesuď na první pohled…a taky vlastně, nekupuj svému psovi oranžovou napodobeninu jeho konkurenta…