Neverbální komunikaci používá každý z nás, často zcela nevědomě a někdy se jen snažíme někomu něco naznačit. No a někdy se takto někdo snaží naznačit něco nám. Já se s tímto dneska setkala hned dvakrát. Nejprve v tramvaji. Byla jsem zabraná do učení a v totálně zničeném stavu (j nevypadám nejlépe, když jsem nemocná), když jsme zastavili na zastávce. Ani se málem nestihly otevřít dveře a už po schůdcích vyskákala aktivní babička, přispěchala ke mně a strčila mi pod nos nějakou kartičku. Žádné “pustila byste mě, prosím” nebo něco podobného, jen škaredý pohled a kartička před nosem. Nechápala jsem, co to má znamenat, ale po chvíli mi došlo, že tato milá paní by si ráda sedla na mé místo a jako důkaz, že je opravdu v právu má kartičku od doktora, že na tom není zdravotně nejlépe. Proč ne, vstala jsem. Stejně staré lidi většinou (pokud nemám hodně špatnou a rebelistickou náladu) pouštím, ale vcelku jsem ráda, když třeba poděkují nebo alespoň něco řeknou, ne jenom, že aktivně přiskáčou, jak na maratonu století a pak si hrajou na marody.

>> abyste chápali, když Vám teda někdo bude strkat kartičku pod nos beze slova a skákat u toho jako pářící se králík, tak si chce sednout na Vaše místo.

A druhý znak neverbální komunikace. Jsem v obchodě, už celkem ignoruji to, že všichni se ženou k ovoci, aby mohli mít ten nejkrásnější a největší pomeranč a když se o něj poperou, tak se vrhnou k cukru, ptz by ho měli zdražit a tak je dobré si nakoupit třicet kilo do zásoby. Ale když stojím, hledám nějakou věc a najednou do mně někdo začne vrážet opakovaně vozíkem, je to poněkud zvláštní. Ale ono po chvíli pochopím, že někdo chce prostě projít a slovo “dovolíte” je moc namáhavé, proto mi to raději naznačí neverbální komunikací — párkrát do mně vrazí vozíkem… Tak jen, abyste se u příští návštěvy obchodu nedivili, neverbální komunikace je totiž všude kolem nás.

Prvotní důvod výletu do Drážďan bylo ulití se ze školy. Jojo, vždycky jsem byla ta poctivá pilná studentka . J ani se mi tam vlastně moc nechtělo, ptz jsem byla přesvědčena, že Německo je tvrdá země s nepříjemnými lidmi a vůbec na mě nepůsobila příjemně, třeba už jen tím, co udělala při druhé světové.

Do Drážďan jsem měla jet ke konci listopadu na výstavu Holocaustu, která tam byla přesunuta z Washingtonu na půl roku. Vzhledem k faktu, že jsem už tenhle rok byla v Osvětimi, tak jsem si řekla proč ne a na zájezd se přihlásila (musím říct, že to byl zájezd určen především pro maturitní ročníky a proto někteří maturanti byli jako náhradníci, zatímco já z kvinty jsem měla místo jisté >> protekce FoReveR).

Jednoho středečního večera jsme tedy s Aduš [moje kytička(pojmenování vzniklo na jedné akci) ze třídy] vyrazily směr bus, který nás doveze přímo do Drážďan. Aduš mi hned na začátku usla, tak jsem se bavila hledáním sličných děv podél silnicí a musím konstatovat, že holčiny s kabelkou a extra krátkou mini buď vymřely nebo na ně nemám štěstí, ale když jsem je neobjevila ani na proslavené E55, tak jsem začala vážně pochybovat o jejich existenci, třeba je to jen takový mýtus, podobně jako Ježíšek a Mikuláš (teď si měly zakrýt oči všechny děti).

Každopádně cesta dopadla dobře a druhý den před osmou jsme byli v Drážďanech. Nebudu Vás zatěžovat památkami Drážďan, ptz by to bylo na dlouho a proto, kdo by měl zájem poznat nádherné město s mnoha památkami, šup do Drážďan. Ve zkratce tady najdete Hygienické muzeum, palác Zwinger (obrazárna btw-s moc pohodlnými sedačkamiJ), Semperovu galerii (výstava porcelánu a obrazů starých mistrů), Frauenkirche (nádherný velkolepý chrám) a mnoho dalších. O to krásnější vše je, když si uvědomíte, že tohle město bylo před 60 lety vybombardováno a opět se dalo dohromady. Ale dost o kráse Drážďan, ptz jedno takové krásné město máme i u nás – Prahu. Jen rozdíl je v tom, že Praha je naše hlavní město zatímco Drážďany jsou jen větší město a to ještě k tomu ve Východním Německu. Pravda, ekonomika Německa je hodně popředu před tou naší, ale to se dostávám do jiných sfér.

Čili jinam >> mé postřehy z Německa:

1- Při jednom putování městem jsem viděla domy (tři velké věžáky) pokryté plachtou (asi jako když se u nás dům rekonstruuje, akorát tahle plachta byla výtvarně pěkně doladěna). Nedalo mi to, abych se nezeptala, co to a odpověď mě teda dostala: ,,Tohle jsou prázdné domy ve kterých nikdo nebydlí.´´ To jsem se celkem divila, vždyť u nás je takový problém sehnat byt a tady ve třech velkých věžácích nikdo nebydlí? : ,,No tak tohle už jsou pro ně nemoderní byty. Postavily se nové a tak se Němci stěhují za lepším.´´ Jasně, chápu, že je ČR asi trochu pozadu, ale až tak? Vždyť říct tohle lidem, kteří u nás marně hledají byt, tak nemyslím, že by zůstali v klidu.

2- Vždycky jsem si myslela, že Němci jsou strašně tlustí a líní. No, co myšlenka to omyl. Nevím jestli jsem měla smůlu, ale neviděla jsem tam nikoho, kdo by měl o pár gramů víc než by měl mít a navíc tam skoro všichni mají kolo a jezdí s ním téměř všude. Dokonce i na semaforech nemají jen panáčka, ale panáčka+kolo.

3- K těm semaforům, když je někde semafor, tak i přechod-přičemž hezky šetří barvou, ptz nikde není taková ta fajn česká zebra, ale pouze jen dva pruhy, do kterých by se chodci měli vlést, aby je nepřejelo auto. No problém ovšem je, když semafor není, to pak totiž není ani přechod. Chvíli jsme se divili, ale pak prostě přešli cestu, kde to šlo a kupodivu nám to prošlo i před německou Polizei.

4- Památníky Německa. ,,Mohli jsme Vám postavit normální malý památník. Malou desku s pár vyrytými slovy. Ale my jsme si řekli NE! Když velký památník s miliony schody, tak pro všechny!´´ [copyright by reklama na Vodafone]. Mám takový pocit, že tohle si stavitelé pomníků v Německu asi fakt řekli. Myslím, že to byl památník Bitvě Národů, možná kecám, to pardon, ale mě prostě jenom zaujala ta spousta schodů do výšky jednoho kilometru. A to jsme šli celou dobu nahoru úzkou rourou, pořád se točíčí. Za prvé nic pro klaustrofobiky a taky mě dělalo pak problém normálně rovně chodit, když jsem šla pořád dokola.

Ať to shrnu, v Drážďanech je toho k vidění mnoho a myslím, že nejen tam. A už to musím zopakovat podruhé-tohle opravdu říkám celkem nezaujatě, ptz Německo mi nikdy nepřirostlo k srdci. Takže jedině- doporučuji … nebo ne, ať si nepřipadám jako nějaká cestovní kancelář propagující Deutschland.