Umřel. Když Vám umře někdo blízký, je to pro Vás velká ztráta. Avšak když Vám zemře někdo, koho jste měli strašně moc rádi, záleželo Vám na něm a nedokázali jste si život bez něj představit, tak je tato ztráta nevyčíslitelná. Asi takhle by se dal popsat vztah mezi námi. Říkejme mu třeba Theodor. Když jsme se poprvé potkali, tak jsme si padli do oka. Nedali jsme na sobě nic znát, ale nenápadně jsme se oťukávali. Já zjistila, že je Theodor moc fajn a dají se s ním dělat věci, které jsem si předtím ani nedokázala představit. Ukázal mi jiný svět. Jenže všechno pěkné jednou končí. Nechápu, proč je život tak pomíjivý. Jenže ano, stalo se, jednoho dne jsem si chtěla s Theodorem popovídat, ale už ve chvíli, kdy jsem přišla domů, jsem měla špatný pocit a tušila, že je zle. Máma seděla v obýváků s hlavou v dlaních a táta křičel, běsnil a mluvil sprostě v mém pokoji. Nechápala jsem co se děje, ale bylo mi vysvětleno. Theodor umřel…Nevím, nerozumím tomu, proč mi to udělal, bylo to sobecké mě tady nechat samotnou, ale odešel na onen svět. Věděla jsem, že je to konec, že to bez něj nepůjde a tak jsem vymýšlela různé způsoby jak to provést, aby se vrátil zpět mezi nás. Jenže jak může člověk provést oživení zemřelého? Já na to přišla, respektive můj táta…Povedlo se! A teď? Teď je zase všechno okey. Já, máma, táta, můj pes a Theodor. Šťastná rodinka. A plánujeme pořídit Theodorovi bratříčka. Ano, je to neuvěřitelné, ale táta chce koupit ještě jeden počítač!

Za lesem v malém domečku,

chci Tebe mít, svou ovečku.

Každý den a každou noc

přeji si ať budu moct,

milovět Tě láskou vroucí,

prudkou, něžnou, nehynoucí…

 

not by me … ale od jednoho člověka, který si nepřeje být jmenován … normálně cizí tvorbu nezobrazuji, ale asi budu dělat vyjímky, ptz zrovna tenhle výplod mysli se mi líbí

Před 5 lety jsme si koupili psa. Teda spíše mí rodiče mi koupili psa. Ne že bych ho nechtěla, vyžebrala jsem si ho, ale vždycky jsem si přála něco ve stylu vlkodava-prostě velkou obludu. Rodiče mi však koupili malého bílého psa, který vypadal jako to nejmírumilovnější štěně pod sluncem…Ok, vzala jsem ho na milost, když mi začal aktivně hryzat palec,,, Myslela jsem, že v něm třeba bude ukrytý nějaký ten dravec. Jak jsem se mýlila jsem však poznala hned, když jsem zjistila, že Max neumí štěkat, vrčet a každého hned přivítá a olíže (i kdyby se nám ten každý vloupal do bytu).

Ale jednoho dne, po pěti letech přišla jeho chvíle…Ptz ta malá příšera je miláčkem rodiny, tak mu rodiče koupili “kamaráda” – malého, oranžového psa, kterému svítili oči, štěkal, chodil a skákal. Max se na něj chvíli jen nedůvěřivě díval, ale když v něm místo hračky rozpoznal konkurenci, tak začal bojovat. Nechali jsme je chvíli o samotě a to byla chyba výpis škod po cca 5 minutách:

1-hračka má místo nožičky rozkousaný pahýl

2-spoustu plešatých míst, které před atakem mého “mírumilovného” psa byly chlupaté

3-hračka už není schopna štěkat

4-vlastně už ani není schopna se pohybovat

5-Max zůstal celý, spokojeně vrtí ocasem – zneškodnil konkurenci.

Jaké ponaučení z příběhu vyplývá? Nikdy nikoho nesuď na první pohled…a taky vlastně, nekupuj svému psovi oranžovou napodobeninu jeho konkurenta…

1. Perconty se strefil pod masku do obličeje
2. Perconty se strefil do zadku a pojistil si to 2 zásahy do zad.
3. Perconty mi odrovnal koleno.
4. hehe Perconty nehraje, ale zasáhl mi Romča pistoli : (
5. Richie mě nechal vyválet továrnu a pak mě kamsi strefil, někde do nohy…
6. Matouš si fikaně počkal a napral mi to z blízka do ruky, šikula
7. Gimly se rozhodl, že jedna rána do ruky nestačí, takže rovnou raději třikrát.

Já už to raději dále nepočítám, všichni se vyřádili…Ale jinak je paintball fajn hra.

Po pár týdnech povalování se na plážích prosluněné Malty (a učení se Angličtiny, což ji nikdo nesežral;) ) se nám vrátila do třídy Adélka.A to by nebyla Adélka, aby nám nepřivezla nějaký ten “originální dárek”. Tentokrát to fakt vychytala-> Já, Miška, Vitenka, Jindra a Elluška jsme dostali tričko. Když nám ho Aduš podala složené, tak vypadalo jako normální modré tričko. Ve chvíli, kdy jsme ho ale vzali do ruky a podívali se na jeho přední stranu dostaly naše obličeje velice podobný výraz … většinou překvapený a postupně se měnící na smích.
Ono, dneska totiž málokdo chodí ve tričku s nápisem “Testing team-Durex” .Samozřejmě to bychom nebyli my, abychom si je hned neoblékli ,,, a efekt se dostavil okamžitě. Když i náš třídní kolem nás prošel se slovy ,,Jo aha, tak Vy testujete.´´ tak nám bylo jasné, že trička přitáhnou pozornost. Méně odvážní kolem nás jen procházeli s vytřeštěným výrazem na ten nápis a poté se otočili ke svým kamarádům se slovy ,,Viděli jste to???´´ a Ti odvážnější se nás i ptali, kde jsme je koupili, že chtějí taky. Ale to by přece nešlo, “Testing team” jsme tady my!